Ve třetím ročníku jsme věděli již od září, že na konci roku nás čeká čtyřdenní školní výlet. My holky jsme se těšily, kluci naše nadšení nesdíleli a rozhodli se výlet ignorovat. Asi si říkali, že jim stačí trávit s námi pět dní v týdnu a nechtěli být s námi čtyři dny v kuse. V tom roce bylo holek 31 a kluci byli jen 3. Navíc s námi ještě jela naše třídní, profesorka Jiřičková s dcerou a profesorka Vosáhlová. Všechny holky začaly hned od září na výlet šetřit. Třídní kasu jsme měly na starosti já a Dita, takže jsme každý měsíc vybíraly peníze a vše zapisovaly do sešitu. Dohodly jsme se na trase výletu a někdy na jaře jsme vše objednaly u Čedoku. Pamatuji se, jak jsme chodily do Čedoku na náměstí dojednávat podrobnosti o trase a ubytování, ale tady mé vzpomínky končí. K tomu, abych mohla napsat něco podrobnějšího o průběhu výletu si musím vzít na pomoc naši povídku, kterou jsme psaly cestou v autobuse a nazvaly jsme ji dost dlouhým názvem "Naše první a poslední literárně-zeměpisná exkurze aneb s Čedokem do světa" - kompletní přepis původního záznamu

1. den. Od školy jsme odjížděly v sobotu v 6 hodin ráno. Naší první zastávkou byla Plzeň a zde prohlídka náměstí, na kterou nám bylo přiděleno plných 15 minut. Další zastávkou byl Horšovský Týn, kde jsme si prohlédly renesanční zámek. Bylo hrozné vedro, tak jsme se rozhodly navštívit nedaleké koupaliště, kde jsme se mohly pod dozorem koupat 15 minut. Po osvěžení jsme pokračovaly do Klenčí, kde jsme si prohlédly muzeum J.Š.Baara a dále na Výhledy, kde jsme navštívily statek Jana Sladkého Koziny. Poslední zastávkou prvního dne byly Domažlice, kde jsme měly zajištěné ubytování. Po večeři ještě některé z nás, nebo možná většina zašly do vinárny Dubina, kde trávily čas při hudbě a sklence vína. V postelích jsme ale musely být do 22 hodin, aby jsme byly dostatečně odpočinuté na další den.

2.den. Naší první zastávkou bylo sedlo Špičáku. Odtud pěšky na Černé jezero a dále na Čertovo jezero. Naše paní profesorka Jiřičková spolu s několika turistkami pokračovala pěšky až do Železné Rudy, ale většina z nás dala přednost autobusu. V Železné Rudě jsme vydatně poobědvaly a další zastávkou bylo koupaliště, kde jsme se náhodou potkaly s kluky ze SAD, kteří zde byli na praxi. Osvěženy jsme vyrazily na další památku, kterou byl hrad Velhartice. Po prohlídce hradu, s námi ještě vyjel řidič Štěpán na rozhlednu Svatobor, ale to už jsme toho měly opravdu dost a zamířily jsme k Sušici, kde nás čekalo další ubytování v sokolovně. Ke spánku jsme tentokrát ulehly už ve 21 hodin. Není divu, když si představím, co jsme měly za celý den za sebou.

3.den. Ráno jsme posnídaly v mléčném baru na náměstí a čilé jako rybky vyrazily na další pouť. První zastávkou toho dne byla rozhledna Javorník. Pouze několik z nás vyšplhalo až na vrchol, ostatní šetřily síly. Z Javorníku jsme dorazily do Kašperských hor, kde jsme se údajně plných 10 minut věnovaly prohlídce rozsáhlého muzea. Potom nás autobus dovezl na Čeňkovu pilu, odkud jsme měly podniknout 8 km procházku po kamenech proti proudu Vydry. Začalo ale pršet, tak jsme se rozhodly poobědvat v restauraci v Srní a počkat až přejde déšť. Nedaleko restaurace se pásli koně a to se stalo osudným Renatě. Zakoukala se do jednoho koně tak, že si nevšimla odjíždějícího autobusu. My jsme si její nepřítomnosti všimly až po několika kilometrech jízdy a vrátily jsme se pro ni. Potom jsme prošly celé Povydří, koupaly jsme se a opalovaly na kamenech. Naše procházka skončila v Antýglu a odtud jsme už zamířily do Prachatic, kde nás čekal poslední nocleh. Po večeři jsme si prohlédly renesanční náměstí a při tom jsme zjistily, že je v Prachaticích pět hospod. Dalším objevem byl bar, kde některé z nás vydržely celý večer ve společnosti řidiče Štěpána. Cílem večera, jak se píše v povídce bylo podlomit zdraví řidiče Štěpána, ale tento pokus se bohužel nezdařil. Ba naopak. Jediný, kdo ráno vyjel se zdravím nepohnutým domů byl jenom on.

4.den. První zastávkou byl ráno Písek. Náhoda nás zavedla k Putimské bráně, ale bohužel jsme nevěděly, že je to ona, tak jsme se jí nemohly dostatečně obdivovat. Naše paní profesorka Jiřičková měla v úmyslu navštívit ještě Orlík, ale bohužel, nebo bohudík měli zavřeno. Všichni (včetně Štěpána) jsme už měli hrozný hlad a nějak nás přešel zájem o památky. Paní profesorka si však prosadila ještě návštěvu Konopiště. Po hodinové prohlídce ale u všech převládl názor, že už toho všeho bylo dost a chceme domů. K večeru jsme dorazily do České Lípy, předaly láhev Tesavely řidiči Štěpánovi za jeho trpělivost a to byl konec našeho prvního výletu.

Eva Vojtěchovská